Farní správa

Už z roku 1341 pochází doložená zpráva o faráři Janu Caplbobrau, který byl jako svědek na Listině dolnobobrovského faráře Oldřicha. Jeho pečeť měla ve znaku heraldickou lilii. Lilie se objevují proto i ve znaku obce jako důkaz četnosti a přítomnosti zdejších farních duchovních.

Zdejší fara byla založena zřejmě současně s kostelem vladykou z Bobrůvky. Fara stávala mezi stavením č.p. 2, 26 a 1 (v místech kde dnes stojí transformátor). Na hřbitovní zdi je ještě na paměť fary vyznačeno místo, kde dříve býval patrný vchod do této fary.

Právo podací s desátky příslušelo dle příkazů Pribyslava z Křižanova johanitům na St. Brně. K Bobrůvce byla tehdy přifařena osada Moravec. V roce 1502 získal patronátní právo zřejmě žďárský klášter. Po upálení Mistra Jana Husa r. 1415 se stali bobrůvečtí kališníky. Ponenáhlým vývojem obyvatelstvo se stalo českobratrským a fara byla obsazena českobratrským knězem. Po Bílé hoře ve roce 1624 císař Ferdinand II. ediktem všechny nekatolické kněze vypovídá ze země. Tehdy v roce 1625 musel prchnout i poslední bobrůvecký farář. Fara i kostel byly zcela vypáleny. V roce 1625 opat žďárského kláštera svěřil duchovní správu faráři v Horní Bobrové. K jejich správě se dostaly i kostelní bobrůvecké lesy. V roce 1696 došlo konečně k renovaci zdejšího kostela sv. Bartoloměje, už jako katolického, za faráře hornobobrovského Mikuláše Sázavského. V roce 1848 obec neúspěšně žádala u císaře Ferdinanda o obnovení fary a vrácení lesa ke kostelu z hornobobrovského držení. Spory o kostelní majetek se táhly více jak 100 let, až konečně v roce 1922 se Kněžský hájek p.č. 525 a kostelní louka připisují zpět kostelu do Bobrůvky. Obec v témže roce žádala k přifaření k moravecké farnosti. Od 1.1.1922 se tak stalo a obě obce si tak vyměnily po několika stoletích farní správu.